"Buďte nebojácní, jděte za svým snem" říkají legendy českého fotbalu

Patří každý do jiné generace, ale oba za sebou mají skvělou kariéru, současný trenér národního týmu U21 Vítězslav Lavička se v osmdesátých a devadesátých letech proslavil jako hbitý záložník pražské Sparty, Tomáš Rosický patří k nejlepším českým fotbalistům poslední dekády, mimo jiné zářil i v dresu Borussie Dortmund nebo londýnského Arsenalu.  

„V tomhle věku je nejdůležitější, aby kluky fotbal bavil,“ shodují se obě nevšední osonosti českého fotbalu, když přijde řeč na fotbal a kluky ve věku 9-11 let. Jak ale sami vzpomínají na své začátky s fotbalem? A co radí malým klukům, kteří mají svůj fotbalový sen?

Jaká je vaše první vzpomínka na fotbal, na kterou nikdy nezapomenete?

Rosický: „Jako první se mi vybaví to, jak si kopeme s tátou a s bráchou v Praze na Proseku. Před barákem? Kdepak, uvnitř v bytě v paneláku. Všude byly míče, kopali jsme si téměř neustále.“

Lavička: „Moje fotbalové začátky, kdy jsme ještě nebyli registrovaní v klubu, ale hráli jsme fotbal na Plzeňsku, odkud pocházím. Byl jsem každý den na hřišti, bydleli jsme kousek. Bylo přirozené, že jsem měl jako kluk z venkova k fotbalu blízko.“

Co byl ten hlavní důvod, proč jste ho začal hrát?

Rosický: „Kopal starší brácha, fotbalu se věnoval táta, oni dva pro mě představovali vzory… Proto jsem se k fotbalu vlastně úplně přirozeně dostal i já.“

Lavička: „Měl jsem ho rád, byla to jedna z činností, která mě chytla už od raných dětských let. S partou kluků jsme váleli každý den od rána do večera. V devíti letech jsem začal organizovaně, tehdy jsme neměli ještě žákovská družstva. Rodiče věděli, že mě fotbal baví, tak mě přihlásili do Plzně na nábor do tehdejší Škody. Za to jim moc vděčím, že mi to umožnili.“
 

Vzpomenete si na prvního trenéra? Jaký byl a co vás naučil?

Rosický: „Vzpomínám si na prvního trenéra ve Spartě pana Hroneše. Už od raného věku kolem pěti šesti let se s ním hodně pilovala technika, což bylo pro můj další vývoj strašně důležité.“

Lavička: „No jasně. Pamatuju si na všechny, kteří mě trénovali. Byl to pan Jindra, pan Šlajs, pan Kopecký, později pan Žaloudek, pan Beránek. Byli to skvělí trenéři, kteří nás všechny ovlivňovali nejen fotbalově, ale správným způsobem i lidsky. Moc rád na tu dobu vzpomínám.“ Důležitá je pro děti podpora rodiny směrem ke sportu.

Fungovalo to tak i u vás?

Lavička: „Fungovalo a jsem za to rodičům moc vděčný. Kdyby mě na fotbal třikrát týdně nevozili na tréninky a zápasy, tak bych dneska nemohl dělat práci, kterou dělám.“

Rosický: „Absolutně, nejen táta, ale i máma nás hodně podporovala. Když byly o víkendu mistráky, každý rodič si vzal jedno dítě a vezl ho na opačný konec Prahy. Podporu jsem měl v rodičích obrovskou. Moc dobře vím, že i díky rodičům jsem se propracoval až do reprezentace.“
 

Byla někdy v dětství chvíle, kdy jste s fotbalem chtěl seknout? A pokud ano, proč se to nakonec nestalo?

Rosický: „Taková chvíle asi nastala v životě každého sportovce. Kamarádi začali lovit holky, já na to neměl čas… Když si šli kámoši někam posedět, já jsem jel na trénink. V tu chvíli mně to bylo líto, ale na druhou stranu mě u fotbalu nikdo držet nemusel, sám jsem věděl, že chci něco dokázat a že mně to za to stojí.“

Lavička: „Neměl. Sice jsem neuměl prohrávat, hodně jsem se jako dítě vztekal. Postupem věku nás trenéři učili, že i porážky k fotbalu a sportu obecně patří, že se mohou hodit. Do dneška je nemám rád, ale jsou součástí fotbalu.“

Co pro vás jako pro kluka byla největší motivace pro další zlepšení?

Lavička: „Když jsme začínali jako malí žáčci, tak nám trenér řekl: Pánové, je vás tu hodně, ale musím vám říct tvrdou realitu. Máme tu ligový tým dospělých, když jsme to počítali, tak se do něj dostane jeden žák ze sta. Já jsem si vnitřně říkal, že to bude těžké, ale proč bych to nemohl být zrovna já?“

Rosický: „Bavilo mě hrát zápasy, trénovat a pracovat na sobě. To byla největší motivace. Byla to pro mě výzva. Pamatuju si to do dneška.“

Kdo byl váš první fotbalový vzor a proč? A o čem jste jako kluk snil?

Rosický: „Určitě to byl táta, který hrával za Spartu a za Bohemku. Pamatuju si, jak jsme měli doma spoustu fotek, míčů, vlaječek a upomínkových předmětů. Myslím, že každý syn hledá vzor ve svém tátovi. A já to tak opravdu měl.“

Lavička: „V mezinárodním měřítku to v té době byl Johan Cruijff , holandská hvězda. Ten byl skvělý. V poměrech Plzně tam byly hvězdy jako Stanislav Štrunc, v brance Josef Čaloun. To byli hráči, které jsem obdivoval.“ 

Jakou nejlepší radu můžete na základě svých zkušeností těm malým klukům dát?

Rosický: „Mějte fotbal rádi a dělejte ho proto, že vás baví. Pokud máte nějaké vyšší cíle, nikdy se jich nevzdávejte. Jděte si nebojácně za svým. Bude to stát hodně potu, dřiny a odříkání, ale vyplatí se to.“

Lavička: „Postavil bych to na radosti ze hry. Předpokládám, že ti kluci dělají fotbal pro to, že ho mají rádi. Chtěl bych jim popřát, aby ho měli rádi i dál. Pokud to tak bude, přirozeně mohou překonávat překážky, které je na fotbalové cestě čekají. Přál bych jim, aby to dotáhli na nejvyšší úroveň, do ligových týmů, do reprezentace. Fotbal je skvělá výbava pro život.“ Řada dětí dnes dává před sportem přednost pasivní zábavě.“

Čím byste se je snažil ke sportu, konkrétně fotbalu, přilákat?

Lavička: „Vrátil bych se do dob, kdy jsem byl dítě. Do jejich věku. Vím, že to bylo něco jiného. Snažil bych se je zaujmout soutěživostí, hrami, rozvojem individuálních schopností. My jsme jako kluci pořád v něčem soutěžili. To jsou záležitosti, které mohou zaujmout i současnou generaci fotbalistů.“

Rosický: „Fotbal je hra, která v dětech podporuje kreativitu, hraje se v kolektivu, a tak si můžeš užít spoustu zábavy a poznat spoustu kamarádů do života.“

V čem je pro děti fotbal jiný oproti dobám, kdy jste s ním začínali vy?

Rosický: „Fotbal je trochu jiný, doba se změnila, ale ta krásná podstata hry zůstává stále stejná.“
Lavička: Mám možnost vidět z blízka, jak se lidi na fotbalovém svazu snaží ovlivňovat výchovu mladých, je to správná cesta. Dřív to možná bylo komplexnější, nehráli jsme jenom fotbal, ale i volejbal, basketbal, hokej. To je asi hlavní rozdíl.“

Do jaké míry podle vás hraje roli talent a do jaké píle, cílevědomost dobrý trenér?

Rosický: „Důležité je, aby se všechny tyto atributy propojily. Všechny tři věci jsou strašně důležité, ale nejpodstatnější je píle. Talent bez píle nic neznamená, píle dnes porazí talent, pokud talent nejde ruku v ruce s poctivou prací.“
Lavička: „Talent je samozřejmě velké plus. Je ale moc důležité, jaké okolí má kolem sebe. Ať už v klubu trenéry, ale i zázemí v rodině. Jestli má kluk vytvořené podmínky, aby se mohl ve fotbalovém vývoji správně posouvat dál. Fotbal je kolektivní sport, může tam být sebelepší borec, ale když nebude mít podporu a nebude hrát týmově, nemůže to fungovat.“